home

rozcestnik
reporty

picture gallery
photo gallery
books
comix
author
atelier
umělci s kladivem

bio magazine
knižní recenze
hudební recenze
filmové recenze
trailery
divadelní recenze
herní recenze

móda a styl

projects
guests
links

Jan Krumphanzl
2000 © 2010

David Bowie

David Bowie

mini-portrét tohoto hudebníka, producenta a příležitostného herce…….

Zpěvák, producent a příležitostný herec, právem označovaný za nejvýznamnější osobnost britského rocku 70. let, se narodil 8.1.1947 v Londýně jako David Jones (ke změně jména ho donutil na konci 60.let úspěch amerických Monkees, jejichž populární zpěvák se jmenoval stejně).

"David Bowie je pro mne nejvýznamnější osobností v hudebním průmyslu. Mám rád jak jeho hudbu a nenapodobitelný hlas, tak také jeho filmové role, ve kterých skutečně bravurně využívá svůj osobitý výraz. Pokud mohu doporučit jeden film, doporučuji úžasný příběh Basquiat, ve kterém David Bowie ztvárnil postavu Andyho Warhola."                  JanKrumphanzl

Po prvním, neúspěšném natáčení pro firmu Decca působil nějaký čas v pantomimickém divadle, což se později projevilo v divadelnosti jeho koncertů. V roce 1969 natočil na značce Mercury singl "Space Oddity", po kterém následovala stejnojmenná deska. Z písničky se stal velký hit, svého času byl dokonce znělkou televizního zpravodajství o výpravě amerického Apolla na Měsíc, ale deska jako celek byla podprůměrná.
Bowie se však rychle sebral a natočil umělecky ambiciózní desky The Man Who Sold The World a Hunky Dory (obě v r.1971). Kritika oceňovala zejména sjednocující tématiku desek (orwellovská vize budoucnosti, samota a bezmocnost). To ale ještě nebylo nic ve srovnání s dalším slavným albem, koncepčním The Rise And Fall Of Ziggy Stardust. Bowie na něm ztvárnil postavu absolutní rockové hvězdy, kterou zničí fanatismus, jež sama vyvolala. Umělec a umění, herec a jeho role se neoddělitelně spojili. Tímto činem se stal Bowie největším rockovým umělcem 70.let. Sound desky navíc nadlouho ovlivnil celou britskou rockovou scénu.
Komerční úspěch desky a singlu "Starman" Bowiemu umožnil věnovat se i jiné činnosti a stal se doslova zachráncem rockových veličin Lou Reeda, Mott The Hoople a Iggy Popa, jimž v letech 1972-73 vyprodukoval umělecky i obchodně úspěšné desky. Se svojí kariérou ale takové štěstí neměl - natočil nejdříve odbyté LP Aladdin Sane (obsahovalo alespoň hity "Jean Genie" a "Drive In Saturday") a potom vydal propadák Pins Up - kolekci přepracovaných popových hitů z 60.let. Přes četná prohlášení o ukončení kariéry se Bowie opět vzchopil a v r.1974 vydal pochmurné album Diamond Dogs (bohužel už bez skvělé kytary Micka Ronsona).
Po americkém turné (záznam z philadelphského koncertu vyšel na 2LP David Live) natočil diskotékové (v teh-dejším slova smyslu) album Young Americans, s americkým No.1 hitem "Fame" (složil ho s Johnem Lennonem). Opět dobrá finanční situace ho přiměla k dalšímu experimentování, jehož výsledkem byla nejprve Station To Station a pak berlínská trilogie Low-Heroes-Lodger v produkci Briana Ena. Všechna alba jsou velice ceněna a měla nesporný vliv na 80. léta a styl new romance (kam se řadí Joy Division, Depeche Mode, Cure, Ultravox, Visage, Human League, Duran Duran, apod.) Nesmíme také zapomenout, že ve stejné době produkoval Iggy Popovi vynikající alba The Idiot a Lust For Life, která jsou trochu nespravedlivě připisována pouze Popovi (přitom Bowie složil většinu hudby).
Nebývalou formu uplatnil ještě na albu Scary Monsters s velkým hitem "Ashes To Ashes", ale pak to šlo s Bowiem-umělcem s kopce. Rozporuplnou Let's Dance z roku 1983 si sice vydělal, ale s rockem to nemělo nic společného. Další desky z osmdesátých let snad ani nestojí za zmínku, Bowiemu se vyvedlo jen pár singlů ("Blue Jean", "This Is Not America" a "Dancing In The Street" s Mickem Jaggerem).
Chameleónský Bowie se opět našel až v 90. letech a opět s novým stylem (resp. novými styly). V roce 1993 natočil album Black Tie White Noise, které znamenalo návrat po více než šestileté pauze (předchozí album Never Let Me Down je z roku 1987). V mezičase se snažil uspět jako řadový člen vlastní skupiny Tin Machine, ale natočili jen dvě nevýrazné a skoro již zapomenuté desky. Opravdový comeback mezi rockovou extratřídu se mu podařil až s futuristickým albem Outside, které natočil v r.1995 se spřízněným Brianem Enem. Jako celek je možná těžko stravitelné, ale má silnou uměleckou koncepci (jak jsme u Bowieho zvyklí ze 70.let) a obsahuje několik opravdových perel: "Outside", "Hearts Filthy Lessons", "Stranger When We Meet". Hned v dalším roce(!) vydává "rozjetý" Bowie další mistrovský kousek, album Earthling, kterým ukázal, že má stále co říct a mezi současnými progresivními kapelami (Prodigy, Chemical Brothers) se rozhodně neztratí.
Poslední, neelektronické album Hours..., které se místy zvukově vrací až k Hunky Dory (71), vyšlo v říjnu 1999 a rozhodně není zklamáním ani pro fanoušky, ani pro kritiku.

Úspěch rock and rollových hvězd často tkví v jejich schopnosti do poslední drobnosti vybrousit svůj image tak, aby se stal silným, na první pohled rozpoznatelným, až ikonickým. Tento vývoj může trvat desítky let a je většinou vnímán jako přirozené "zrání." David Bowie, jako hudebník, umělec a písničkář, tuto tradici obrátil na ruby. Neustále měnil sebe i svou tvorbu se zdánlivě krkolomnou rychlostí a nelogickou nesouvislostí. S odstupem času se zdá jako by byl stále na svém uměleckém vrcholu. Až s pohrdavou neloajálností k hudebnímu stylu, nebo takzvané "integritě", často kombinoval ty nejnepravděpodobnější formy hudby s "angst ridden" (strachem hnanými) tématy konce milénia. Stal se tak prvním vskutku postmodernistickým umělcem rockové scény. Až do krajnosti prožíval životy svých smyšlených postav, dekonstruoval je a učinil je jedinečnými. Pak uvedl nový element, aby zmátl a navnadil své fanoušky kteří si už začínali myslet že pochopili jeho poslední "vtělení". Bowie dokládá novou estetiku... Od svých skromných počátků folkového zpěváka až k třpytu Ziggyho Stardusta nebo eleganci Thin White Duka. Na každém zlomu své kariéry vytvořil alespoň jeden mýtus aby se mohl navrátit ke svým tvůrčím vizím.

Na počátku...

David Robert Jones se narodil 8. ledna 1947 v Brixtonu. V třinácti letech, inspirován jazzem Londýnského West Endu, sebral saxofon a začal se učit hrát u Ronnieho Rosse. Kapely se kterými v těch letech hrál, Kon-Rads, King Bees, Manish Boys a Lower Third, ho uvedly do oslňujícího světa popu. V roce 1966 už z něj byl David Bowie s dlouhými vlasy a hlavou plnou myšlenek na slávu. Jeho managerem se stal Kenneth Pitt a on svou kariéru začal několika většinou už zapomenutými singly, ale zato s hlavou plnou nápadů. Jeho nástup do hitparád začal až v roce 1969 legendárním albem "Space Oddity", které se v britské hitparádě vyšplhalo až na páté místo. Během svého hudebního bloudění v pozdních šedesátých letech experimentoval se smíšenými médii, filmem, pantomimou, Tibetským Budhismem, herectvím a láskou. Album, původně pojmenované "David Bowie" následně pak "Man of Words, Man of Music", skládá hold všem vlivům Londýnské umělecké scény, a ukazuje Bowieho raný skladatelský talent díky kterému vznikly některé z nejlepších rock and rollových písní, i když okolnímu světu mohlo trvalo několik let než pochopili jeho význam.

Raná 70. léta

Muž který prodal první Bowieho album je sám o sobě legendou. Kytary Micka Ronsona jsou často považovány za kolébku haevy metalu a zcela jistě k nim může být vystopován i počátek rockové hudby. V dubnu 1971 se Bowie vydal do Spojených států prezentovat své album a v květnu téhož roku se jeho ženě Angele narodil syn Duncan Zowie Haywood Bowie.
Další společností pod kterou Bowie vydával byla RCA a po druhém výletu do USA kvůli podepsání smluv se zpět v Londýně opět pustil do práce. V krátké posloupnosti vydal dvě alba. "Hunky Dory" se skládalo ze šesti demo písní které nahrál pro RCA a najdeme na něm například hity "Changes" nebo "Life On Mars". Ihned po něm následovalo legendární "The Rise & Fall of Ziggy Stardust & The Spiders From Mars"
1972 byl rokem kdy Bowie začal využívat síly tisku. Interview pro Melody Maker kde "přiznal" že je gay (ve skutečnosti byl bisexuál) mu zajistilo velkou publicitu. Toho jara v Londýně, jeho rock and rollový výtvor Ziggy Stardust, předvedl jednu z nejinovativnějších živých show, a šílenství které následovalo bylo začátkem jeho mýtu. Léto 1972 strávil ve studiu kde produkoval alba "Transformer" pro Lou Reeda a "Mott the Hoople"
Ziggyho americká tour začala v září. Hrálo se na vyprodaných show plných japonských divadelních kostýmů, vrčící kytary Micka Ronsona a odvážného přístupu k vystoupení. Show měla obrovský úspěch a uváděla diváky do rock and rollové horečky. Bowie neočekávaně poslal 3. července 1973 svůj výtvor na odpočinek prohlášením: "... ze všech show téhle tour, tahle s námi zůstane nejdéle protože je to nejen poslední show této tour ale i poslední tour kterou kdy odehrajeme." Překvapil tak nejen všechny své příznivce ale i členy své vlastní kapely.
V dubnu 1973, uprostřed horečky okolo Ziggyho, byl vydán "Aladdin Sane." Bowie se nechal inspirovat svými zkušenostmi z Americké tour. Po ukončení show Stardust odcestoval do Francie a začal pracovat na svém dalším albu. "Pin-ups" bylo posledním albem na kterém spolupracoval s kytaristou Mickem Ronsonem a producentem Kenem Scottem. Jeho pocta Londýnským umělcům které obdivoval v letech 1964 - 1967 byla vydána v říjnu 1973. V dubnu 1973 se pustil do projektu Proto-Bladerunner kde debutovali Diamond Dogs. Význačným rysem byla ostrá odlišnost od tehdy populární disko hudby.
V létě roku 1947 podnikl svou dosud největší tour po spojených státech. Lákadly show byly speciálně navržené živé obrazy a obrovská aparatura. Dvojalbum "David Live" nahrané ve Philadelphijském divadle Tower, posloužilo jako suvenýr z této tour.

Střední 70. léta

Předchozí dvě alba ukázala Davidův zájem o hudbu kterou slyšel v Americe. Ale přímější výsledek této fascinace rytmikou, "Young Americans", vyšel až v roce 1975. Spolupráce s Johnem Lennonem na albu "Fame" vyústila v improvizovaný koncert v klubu Electric Ladyland, jehož úryvky se zároveň staly posledním přídavkem k albu. Album "Young Americans" se stalo prvním Davidovým albem které dosáhlo prvního místa v americké hitparádě. Nedlouho po vydání alba se prřestěhoval do Los Angeles a natočil film "The Man Who Fell To Earth." Poté se opět vrátil do studia a začal nahrávat své další album "Station To Station." Následovala tour s názvem "White Light", tentokrát elektronikou hnané vystoupení inspirované Brechtovou teatrálností. Po jeho skončení v květnu 1976 vydalo RCA kompilaci hitů "Changesonebowie". Bowie nikdy nezůstával dlouho na jednom místě a tak se ještě ten rok přestěhoval do do Berlína.

Pozdní 70. léta

Během svého pobytu v Berlínské čtvrti Neukoln nahrál Bowie alba "Low" a "Heroes", na kterých s ním spolupracovali Brian Eno a Tony Visconti. Při jejich vytváření uplatnil nový přístup k psaní svých textů. V interview pro Francouzské rádio řekl: "Berlín má zvláštní schopnost donutit vás psát jen důležité věci. Nic jiného nezmiňujete... a tak vzniklo i Low." Jeho tématy byly surrealismus a experiment a kombinace technik vyjmutí a vložení s neotřelým použitím nástrojů dala vzniknout čemu se dnes říká ambient. Styl alba sice zmátl vydavatelství RCA i Bowieho fanoušky ale přesto se singl "Sound and Vision" dostal až na druhé místo britské hitparády. Během své práce si Bowie našel čas i na svého přítele Iggyho Popa který tého času také pobýval v Berlíně. Produkoval pro něj album "The Idiot" a později spolupracovali i na albu "Lust For Life." Také překonal svou médii dlouho probíranou fóbii z létání a doprovázel Iggyho na jeho letní tour jako pianista.
Na druhém albu, "Heroes," účinkoval kytarista Robert Fripp a celé album bylo o něco optimističtější něž "Low." Jeden z jeho nejlepších singlů, titulní píseň alba, líčí vztah mezi dvěma milenci poblíž berlínské zdi. Jeho další výpad do světa filmu se jmenoval "Just A Gigolo" a Bowie ho popsal jako: "...všech mých třicet dva filmů s Elvisem slitých do jednoho." V březnu 1978 už byl zase na tour a během květnové přestávky působil, doprovázen Philadelphijskou filharmonií, jako vypravěč představení "Peter and the Wolf." Bylo to první z jeho mnoha projektů pro děti, kterých se během let účastnil.
Živé album "Stage," které bylo vydáno v roce 1978, obsahovalo střípky z jeho poslední tour po státech a živé materiály z "Berlínské" periody. Často opouštěl Švýcarsko, kam se mezitím přestěhoval, a podnikal výpravy do exotické Indonésie, Afriky a na dálný východ. Mezitím nahrál ve Francii album "Lodger" které bylo vydáno v květnu 1979, a na konci téhož roku už byl zase ve studiu. Mezitím také začal zkoušet pro svůj divadelní debut na Broadwayji "The Elephant Man." Premiéra se konala v září 1980 a sklidila velmi bouřlivé kritiky.

80. léta

Ten samý měsíc bylo vydáno album "Scary Monsters." Poté se Bowie na chvíli ztratil z veřejného dění a věnoval se různým filmovým projektům. V roce 1982 hrál hlavní mužskou roli ve filmu "The Hunger," roli Cellierse v "Merry Christmas, Mr. Lawrence" a napsal titulní píseň k filmu "The Cat People." V témže roce vyšla další kompilace jeho největších hitů "Changestwobowie." V roce 1983 Bowie oficiálně přešel k nahrávací firmě EMI, vydal u ní album "Let's Dance" a odjel na celosvětovou tour "Serious Moonlight." RCA vydalo v říjnu album: "Ziggy Stardust: The Motion Picture album" které zachytilo poslední Bowieho tour k albu "The Rise & Fall of Ziggy Stardust & The Spiders From Mars." Krátce potom vyšel i film zachycující show roku 1973.
Během této periody Bowie znovu změnil sám sebe. Album "Let's Dance" které produkoval Nile Rodgers, bylo nejspíš nejpřímější v jeho kariéře. Kolekce elegantně produkovaných a skvěle nazpívaných tanečních hitů obsahovala například "Modern Love," temně romantickou "China Girl" (výsledek první spolupráce s Iggy Popem v Berlíně) a remake filmové písně "Cat People." Všechny se ihned staly rádiovými hity a Bowie pokračoval v nahrávání rychlé romantické hudby pro své další album "Tonight" které vyšlo roku 1984. Prorockým se ukázal singl "Loving the Alien" který načrtl scénář Islámsko - Křesťanského napětí.
Dojemné vystoupení na benefiční akci Live Aid kde věnoval album "Heroes" svému nejmladšímu synovi, duet s Mickem Jaggerm a teatrální tour "Glass Spider" s kytarou Petera Framptona, sice udrželi Bowieho popularitu až do konce 80. let, ale jeho tvůrčí aktivity téměř ustaly. Zato rok 1988 přinesl velké překvapení. David založil, spolu s bratry Salesovými a kytaristou Reevesem Gabrelsem, novou kapelu "Tin Machine." Trval na tom, že to bude kapela "na plný úvazek," ne sólový superstar projekt. Jejich první album zaznamenalo dva milióny prodaných kopií a Tin Machine na něm předvedli moderní alternativní projev se strohým kytarovým zvukem, neotřelým materiálem a několika skutečnými překvapeními. Někteří Bowieho fanoušci je zbožňovali, jiní byli spíše zmatení. Během přerušení činnosti Tin Mashine v roce 1992 Bowie uspořádal tour na podporu kompilace svých největších hitů vydané společností Rycodisc. Hlavní kytaru tentokrát převzal jeho dlouholetý spolupracovník Adrian Belew a fanoušci si samy mohli zvolit písně které na koncertech uslyší pomocí telefonního fóra.

90. léta ....

Rok 1993 přinesl Bowieho dlouho očekávaný návrat k sólovým projektům, album "Black Tie White Noise" a jeden z prvních rockových CD-ROMů "Jump." Se staronovým producentem Nilem Rodgersem, album rekapitulovalo téměř všechny Bowieho tvůrčí periody. Úvodní písní byla instrumentální "The Wedding" která se, inspirována dancem a housem, navracela ke stylu alba "Low", singl "Jump They Say" zase připomínal funkovější časy a v písni "I Feel Free" si Bowie opět zahrál se svým partnerem z éry alba Ziggy Stardust Mickem Ronsonem (Ronson bohužel krátce na to zemřel). Komerčně bylo album zklamáním ale přesto přesvědčilo fanoušky že Bowieho tvůrčí potenciál není zdaleka vyčerpán.
V roce 1994, Bowie a Eno začali pracovat na novém concept albu "Outside". Tento komplexní projekt se zabýval lidským tělem jako formou umění a paganizací západní společnosti. Svým stylem, strašidelným zvukem a nelineárním příběhem umění, vraždy a technologie, předchází novému typu filmů jako například "Seven" nebo "Copycat" a seriálům "The X-Files" a "Millennium." Bowie na albu zpívá mnoha rozdílnými hlasy. V jedné písni melodramatický džez man, v jiné stylizovaný londýňaň, jinde zase zazní jeho důvěrný a uzavřený hlas z jeho Berlínských let. Teď s odstupem let Bowie je schopen vytvářet hudbu z pohledu mládí, zralosti i stáří.