Edvard Munch

Edvard MUNCH
(1863-1944)

Edvar Munch se narodil v Norsku 12.prosince 1863 jako syn vojenského lékaře. Otec Christian Munch pochází ze starého norského rodu, z něhož vzešla celá plejáda intelektuálů a umělců. Mezi jeho předky najdeme mimo jiné známého lékaře Jacoba Muncha nebo básníka Andrease Muncha.

Edvard má čtyři sourozence, Johanne Sophii, Andrease, Lauru a Inger. V roce 1868 umírá jejich matka Laura Cathrine na souchotiny. Nešťastný Christian se utápí v melancholii a uzavírá se do sebe. O dům se stará sestra zemřelé Cathrine, Karen, a jedině u ní děti naleznou trochu lásky.

Edvard se již od dětství zajímá o historii, literaturu a norské ságy, především díky dílu svého strýce Petera Andrease, "Legendě o severských bozích a hrdinech".

Roku 1877, kdy má Edvard čtrnáct let, umírá na tuberkulózu jeho patnáctiletá sestra, Johanne Sophie. Chlapec její odchod prožívá velmi bolestně, znovu se ve vzpomínkách vrací k zemřelé matce. Také Edvard má velice chatrné zdraví. Prodělá několik záchvatů revmatické horečky a jednoho dne onemocní tubrkulózou i on sám. Naštěstí se uzdraví.

V roce 1879 je Edvard zapsán otcem na vysokou školu polytechnickou v Christianii. Edvardovi zdravotní problémy ovšem přejí spíše jeho uměleckým plánům. Často je nucen ulehnout, jeho nepřítomnost na přednáškách se prodlužuje a ztěžuje mu studium, na druhou stranu může trávit mnoho času kreslením a seznámit se blíže s elementárními pravidly výtvarného umění.

Na počátku roku 1881 je již zapsán do Královské školy kresby. Profesní dovednosti získává v ateliérech kresby a aktu, jeho první učitel, sochař Julius Middelthun, v něm nalezne slíbený talent. V příštím roce se mladý muž rozvijí pod vedením známého malíře Christiana Krohga (1852-1925), s nímž se brzy spřátelí.

Munchova kariéra začíná rychle nabírat obrátky. Ve dvaceti letech se poprvé účastní skupinové výstavy, která se koná v Christianii v červnu 1883. Navštěvuje lekce ve "škole malování v plenéru" (Modum), vedené malířem Fritzem Thaulowem (1847 - 1906), od kterého dostane stipendium na cestu do Paříže. Ze zdravotních důvodů musí bohužel na výpravu rezignovat, uskuteční ji však později, v květnu roku 1885, kdy mu díky intervenci Christiana Krohga poskytne Fundace Schaffer pět set švédských korun. Během tří týdnů strávených v Paříži studuje sbírky v Louvru a navštíví Salón.Velký dojem na něj udělají Manetova díla, hra světla a stínu u Rembrandta, Goyova expresivita, lehkost práce se štětcem Franze Halse a fragmentace barev u impresionistů.

"Nemoc, Šílenství a Smrt - to jsou andělé, kteří bděli nad mojí kolébkou a provázeli mě po celý život."
(Edvard Munch)

Po návratu do Norska se Munch připravuje na účast na podzimním salónu v Christianii, který bude otevřen v září 1886. Obrazy třiadvacetiletého malíře vyvolají vlnu pobouření v konzervativním tisku i mezi většinou norských malířů. Se stejně živými reakcemi se setká jeho první individuální výstava v dubnu 1889 - rovněž v Christianii - kde umělec představí sto deset prací. V důsledku umělecké prezentace se však Munch stává jedním z nejznámějších malířů své generace v zemi. Získává státní stipendium, které mu umožní odjet do Francie a zdokonalovat si zde svoji techniku.

Do Paříže dorazí na začátku října a zapíše se do ateliéru kresby Léona Bonnata v École des Beaux-Arts. Když k němu 4.prosince 1889 dorazí opožděná zpráva o otcově náhlém úmrtí, přesouvá se Munch, naplněn hlubokým žalem, do městečka Saint-Cloud, nedaleko Paříže. 2.ledna 1890 se pak stěhuje do hotelu Belvedére v čísle 12 na quai de Saint-Cloud. V květnu se vrací do Norska, kde mu prodlouží stipendium, a může znovu odjet do Francie. Kvůli náhlému onemocnění musí strávit několik měsíců - do ledna 1891 v Le Havru, poté nastoupí rekonvalescenci v Nice, mezitím několikrát navštíví Paříž, již definitivně opouští v březnu 1892.

"Zpočátku jsem byl impresionista, ovšem kvůli velkým duchovním a existenciálním pochybnostem, jež mnou zmítaly v časech christiánské bohémy, mi přestal impresionismus stačit."
(Edvard Munch)

4.října 1892 pozve "Die Verein Berliner Kunstler" (Svaz berlínských umělců) Edvarda Muncha, aby se zúčastnil výstavy v hlavním městě Německa. Expozice, na níž se představí padesát pět obrazů umělce, je zahájena 5.listopadu, ale již o týden později ukončena v důsledku památné polemiky: kritika halasně informuje o skandálu, zároveň však část členstva Svazu nesouhlasí s vyloučením zahraničního hosta. "Ty obrazy nejsou nic jiného než mazanice," píše berlínský tisk. Kritik Adolf Rosenberg jde ještě dál a hlásí: "O Munchových obrazech nelze říci nic víc, nemají totiž s uměním nic společného..." Spory rozdělí "Die Verein Berliner Kunstler" na dva tábory a vedou ke vzniku nezávislého sdružení: "Berliner Sezession" (Berlínská secese, 1899).

Německé umění nyní oživuje nový duch. Munch se rozhodne zůstat v Berlíně. Pohybuje se ve zdejším prostředí umělců, kteří se pokoušejí o rozchod s akademickou konvencí sklonku devatenáctého století, navazuje úzké vztahy s mezinárodním okruhem spisovatelů, básníků a filosofů. Mezi jeho nejbližší přátele patří Julius Meier-Graefe (1867-1935), August Strindberg (1849-1912) a Stanislaw Przybyszewski (1886-1927).

V červenci 1894 vydají Przybyszewski, Meier-Graefe a dva další spisovatelé monografii, nesoucí název "Das Werk des Edvard Munch" (Dílo Edvarda Muncha).

Munch se nyní zajímá spíše o grafiku. Lept, dřevoryt a litografie mu umožňují rozvinout témata, jež má v největší oblibě. Na jaře 1895 vydává Julius Meier-Graefe soubor osmi Munchových rytin. Červenec a září téhož roku tráví malíř v Paříži, kde se dovídá o dalším neštěstí: právě zemřel jeho mladší bratr Andreas. Po několikaměsíčním pobytu v Norsku se umělec vrací do Paříže, kde se v únoru následujícího roku zúčastní Salónu nezávislých. Stále má kolem sebe přátele. V červnu 1896 publikuje August Strindberg v "La Revue Blanche" článek na téma Munchovy výstavy v pařížské galerii Siegfrieda Binga: Edvard Munch, dvaatřicetiletý, esoterický malíř lásky, žárlivosti, smrti a smutku, se často stával objektem zákeřných hádek, provokovaných vražednou kritikou, již nezajímá ani tak kdo a co, nýbrž za kolik... Přišel do Paříže, aby dal skutečným znalcům možnost porozumět jeho tvorbě, aniž by se obával zesměšnění, jakého se mu dostalo od zbabělců či hlupáků."

"Krystaly vznikají a rostou, podobně jako dítě v těle matky, zárodek života se skrývá dokonce i v nejtvrdším kameni. Smrt je počátkem nového života. Krystalizací. Smrt je počátkem nového života. To neumíráme my, to pro nás odumírá svět, jenž nás obklopuje."
(Edvard Munch)

Třebaže však malíř prezentuje svá díla na výstavách a jeho sláva roste, nedaří se mu v Paříži nalézt pro obrazy mnoho kupců. Po roce frustrací se usadí natrvalo v Norsku, často ale zemi opouští a vydává se na dlouhé cesty po Německu, Francii a Itálii. Vede neuspořádaný život, vytrvale však pracuje na Vlysu života, jednom z nejdůležitějších děl, do něhož se pustil ve Francii, v letech 1888 - 1889. Nejprve neslo název Osmnáct obrazů ze života moderní lidské duše. Jedná se o sérii pláten, v nichž chce ukázat nejmocnější síly, které ovládají lidský život: rozkoš, lásku, strach a smrt. Cyklus netvoří konkrétní počet obrazů, některé náměty totiž zpracovává několikrát a celek vlastně nedokončí. V nejkompletnější verzi - 22 pláten - se cyklus představí v roce 1902 na výstavě Berlínské secese. Munch se jí účastní jako host. Konečně se setkává v Německu s úspěchem.

Na sklonku devadesátých let XIX.století se Munch seznámí s dcerou bohatého kupce z Christianie, Tullou Larsenovou. Jejich milostný vztah bude několikrát přerušen, přesto však trvá několik let. Umělec se nechce vázat, jeho mysl ovládá pouze umění. Protože dívka nemůže malíře přemluvit k sňatku, vyhrožuje mu v roce 1902 sebevraždou. Když se jí snaží odebrat zbraň, padne výstřel a kulka ho poraní na levé ruce. V důsledku zranění přijde o článek prstu. Bouřlivá láska zanechá trvalé následky na jeho psychice. Chatrné zdraví, podlomené plicní chorobou , ještě zhoršují jeho nervové poruchy a nemírné požívání alkoholu. Časté pobyty v sanatoriích nejsou velkým přínosem. Dalších pět let ale uplyne ve znamení plodné práce a četných výstav po celé Evropě. Když na podzim roku 1908 pobývá Munch v Kodani, upadne do stavu těžké deprese. Je přijat na kliniku doktora Daniela Jacobsona, kde stráví několik měsíců. Během rekonvalescence vypravuje novou estetickou vizi. Jeho negativní pohled na svět je méně patrný, méně obscedantní.

Na jaře příštího roku se Munch vrací zpět do Norska. Bydlí v Krageró, přístavním městečku nedaleko Christianie, a pracuje na malbách pro stěny univerzitní auly hlavního města. Za sedm let vznikne jedenáct monumentálních pláten ilustrujících životodárné síly: Slunce, Historii a Alma Mater (vědu). Inaugurace auly se uskuteční roku 1916.

V roce 1931 umírá teta Karen. Munch dále pracuje, realizuje objednávku nástěnné dekorace do jednacího sálu radnice v Oslu. V Německu hitlerovská vláda označí jeho tvorbu za "degenerovanou" a roku 1937 budou jeho díla odstraněna z muzeí. Během okupace Norska žije ve svém domě v Ekely, kde 23.ledna 1944 umírá, měsíc po svých osmdesátých narozeninách.

Autor nebo zdroj obsahu této stránky: Jan Krumphanzl
Tuto stránku vytváří a aktualizuje: Jan Krumphanzl
Poslední aktualizace: 25.09. 2003

[ Bio magazine ]